Stres jako syndrom vyhoření

01.01.2002 00:00

Burn-out („vybité baterky“)

Jednoho dne máte intenzivní pocit, že už je toho právě dost, víc už nevydržíte a odejdete pryč! Od rodiny, z mileneckého vztahu, od kamarádů, z práce, od lidí vůbec. Právě jste se dostali do poslední fáze syndromu vyhoření, právě se snažíte zachránit v poslední chvíli. Pokud zůstanete, bude z vás cynik s mechanicky naučeným chováním, začnete pít, nenávidět ostatní nebo začnete dělat chyby a vůbec vám to nebude vadit. Vyhoříte.

Syndrom vyčerpání nebo vyhoření vzniká hlavně u profesí, jejichž podstatou je kontakt s lidmi, kteří potřebují pomoc. Patří mezi ně lékaři, zdravotní personál, sociální pracovníci, ošetřovatelé, učitelé a vychovatelé, policisté a soudci, ale i zaměstnanci pošty, úředníci a politici. Statisticky trpí syndromem vyhoření dvakrát více ženy, ale myslím si, že jsou v pomáhajících profesích i dvakrát více zastoupeny.

Během let praxe v poradně znám syndrom vyhoření nejenom pracovní, ale i v manželství, přátelství, starání se o problémové dítě nebo o přestárlé rodiče, studiu, jednostranné finanční zátěži, stereotypním cestování do práce, monotónním prostředí, dokonce i v zamilovanosti nebo pravidelných setkáváních na rodinných či abiturientských srazech.

V našem životě se mnoho podobných situací opakuje od dětství do současnosti a střádají se negativní emoce s nimi spojené. Čím jsou častější, tím snáze při nové podobné situaci sklouzneme k brzkému vyhoření. Přidají-li se k tomu zkušenosti našich rodičů nebo hlubší generační zkušenosti, zvětšuje se naše náchylnost rychleji „vyhořet“. Mezi námi, čí předci neměli rodinu, nemuseli pracovat a neudržovali příbuzenské a společenské vztahy. Všichni máme k syndromu vyhoření blízko, jenom naše odolnost a způsoby řešení mohou být různé.

Syndrom vyhoření vede k útlumu empatie, vstřícnosti a zájmu o druhé, ke ztrátě nadšení z práce a zhoršení kvality poskytovaných služeb. Člověk ztrácí vztah k realitě, propadá se do představ ohrožení druhými, podezírání a zkratových reakcí. Může skončit hrubým až agresivním chováním ke klientům, fluktuací, alkoholismem, rozpadem pracovního i soukromého života a pocitem ztráty smyslu života, rezignací na pomoc sám sobě, přichází i deprese a pokusy o sebevraždu.

Paradoxem je, že syndrom vyhoření postihuje právě lidi, kteří své povolání nebo vztahy začínají s obrovským nadšením, entuziasmem a velkým pracovním nasazením a ideály. Po čase mohou být zklamáni ztrátou ideálních představ, která vede k pocitům osobního zklamání, ačkoli se snaží usilovně nalézt východisko a smysluplné pokračování. Překážky a kupení neřešených problémů, neschopnost stíhat pracovní a osobní nasazení, vede k postupnému fyzickému, emocionálnímu a psychickému vyčerpání. Většinou si přestávají uvědomovat svoje chování a dehumanizaci vztahů k okolí. Postiženy mohou být maminky na mateřské dovolené stejně jako mladí lidé v prvním zaměstnání nebo zkušený odborník pracující dlouho v jednom oboru či manželé po deseti letech manželství.

Pokud hledají cestu ven, snaží se o změnu práce ve svém oboru, např. „útěkem“ do vyšších pozic, kde nedochází ke každodennímu přímému styku s klienty. Mohou naprosto změnit obor, z výborné a schopné učitelky se stane k údivu všech prodavačka v kiosku. Nebo zůstávají, ale pouze pro jistotu zaměstnání a plat bez uspokojení ze své práce. Jsou i profesionálové, kteří končí s frustracemi, depresemi a únavovým syndromem na psychiatrii.

V partnerských vztazích hledají lidé postižení syndromem vyhoření změnu nebo útěk.

Jak poznáte důsledky profesního vyčerpání a vyhoření?

Z fyzických příznaků je třeba si všímat častých onemocnění a náchylnosti k úrazům, bolesti hlavy a nevolností, napětí a bolesti svalů, šíje a zad, chronické únavy, poruch spánku a děsivých snů, celkové předrážděnosti, žaludečních nevolností, chronických onemocnění různého druhu…

Emocionální příznaky se projevují jako pocity bezmoci a beznaděje, stabilně potlačovaný i projevený hněv a agresivita, pocit,že veškerou energii spotřebujete na zvládání každodenních úkolů, rodina a přátelé představují jen další zátěž a nároky, pocity tuhnutí obličeje a nucení se do mimiky, pocity emočního vysávání a zneužití všemi okolo, nervozita, podrážděnost, obavy z budoucnosti a nechuť řešit jakékoliv problémy, pocity absolutní vlastní neschopnosti, pocity marnosti změny, ztráta veškerých ideálů…

Psychické příznaky jako sebeobviňování, pocity neúspěšnosti, myšlenky, které děsí a které bychom u sebe nečekali, sebevýčitky a pocity oběti a obětování se, neschopnost vnímat lidi osobně a identicky, ale jako „pacouše, mentály, haranty nevycválaný, ta bába z osmičky, ta nána nadřízená, ten idiot manžel, ti všichni na hlavu….“jsou bezpečným příznakem, že se nacházíte v některé fázi syndromu vyhoření.

Fáze vyhoření:

a) Nástup – všichni nastupují s nadšením a idealismem, ale nejasnými představami o práci. Práce se stává nejdůležitější součástí života a naplňuje jeho smysl, ostatní se stává méně podstatné. Největším nebezpečím tohoto stádia se stává identifikace s klienty a neefektivní výdej energie spojené s dobrovolným přepracováváním.

b) Stagnace – původní nadšení vyprchává, realita nutí slevit ze svých očekávání a začíná starost o věci mimopracovní spojené se zájmem o osobní vzestup (volný čas, peníze, partneři, hobby, vyhledávání známých, starost o sebe)

c) Frustrace – hodnocení efektivity práce a její smysl: má vůbec smysl pomáhat lidem, kteří o to nestojí a nezlepšují se, kteří mne evidentně zneužívají, má cenu prát se s větrnými mlýny, byrokracií, nadřízenými? Začínají se objevovat emocionální a fyzické obtíže.

d) Apatie – je přirozenou reakcí na frustraci v situacích, které nelze ovlivnit, dělání pouze toho, co je v náplni práce a v úředních hodinách, vyhýbání se novinkám a námaze, udržet si místo kvůli živobytí.

e) Intervence – poslední stádium syndromu, které stále ještě je cestou ven z problému. Může to být jakýkoli krok, který je reakcí na vyhoření a je snahou udělat cokoli, aby se přerušil koloběh zklamání. Může to být více času na soukromý život, prodloužená dovolená, změna přátel, přestěhování, změna povolání atd. Intervence může být zaměřena i na nový způsob definice svého vztahu k práci a přeorganizování dosavadního nevyhovujícího systému nebo další profesní vzdělávání a seberozvíjení vedoucí ke změně. Krize nám může pomoci k rozpoznávání našich silných i slabých stránek, nalezení hranic svých možností, k vybudování podpůrné sítě, která bude předcházet dalšímu nebezpečí vyhoření.

Klinický popis syndromu vyhoření s jeho příznaky a fázemi vám pomůže určit, zda se vás toto téma týká či ne. Pokud se objednáte do poradny, je možné najít přesně v jaké fázi se nacházíte, odkud je zdroj stresu a s jakými psychosomatickými problémy souvisí. Pomohu vám uvolnit negativní emoce a společně najdeme nejvhodnější intervenci. 

Kontakt

Poradna pro uvolnění stresu Helena Červinková Helena Červinková
562 06 Ústí nad Orlicí
Heranova 1211
(zvonek - Červinková Helena)
730 631 188
(všední den 8.30 - 9.30)
cervinkova@distres.cz